|
so:text
|
Předmluva k mému románu „Pochod Radeckého“
Krutá vůle dějin rozbila na kusy mou starou vlast, rakousko-uherskou monarchii. Miloval jsem ji, tuto vlast, jež mi dovolila byt současně vlastencem i světoobčanem, Rakušanem i Němcem mezi všemi rakouskými národy. Miloval jsem ctnosti a přednosti této vlasti, a ještě dnes, kdy je mrtvá a ztracená, miluji navíc i její chyby a slabiny. A těch bylo mnoho. Vlast za ně zaplatila smrtí. Přešla téměř bezprostředně z operetního představení do hrůzného divadla světové války. Vojenská kapela, která doprovázela mou pochodovou setninu na vídeňské Severní nádraží, hrála potpourri z melodie od Lehára a Strauße, a hvízdání lokomotivy, jež nás měla dopravit na bitevní pole, se ztrácelo v odvívaných zvucích bubnů a trubek, které zůstávaly, zatímco náš vlak se šinul směrem k smrti: Právě uplynul týden od úmrtí starého císaře. Ve zbrusu nových polních uniformách, které jsme měli na sobě při odjezdu, jsme předtím při pohřbu stáli špalír před Kapucínskou kryptou. Vypadalo to, jako by nás na smrt posílal ještě mrtvý císař. A zatímco byl pohřbíván s tlumenou pompou, neboť tu ceremoniáři přikazovalo věčné mlčení padlých a hlasitý nářek trpících mrzáků, my všichni, jeho vojáci, jsme věděli, že náš poslední císař odešel, a s ním i náš domov, naše mládí a náš svět. Jeho následovník byl jen bezmocným a dočasným správcem, který měl udržovat dědictví, na něž již čekali noví majitelé se stvrzeným právem světových dějin v rukou. Vůli světových dějin jsem poznal, její smysl však vždy nechápu. Je-li skutečné soudem světa, zdá se mi, že občas není chráněna před právními omyly a chybami o nic víc než obyčejný okresní nebo krajský soud. Vždyť občas nanejvýš bezstarostně přenechává vynést rozsudek nad starou rakousko-uherskou monarchií kinu, operetě ve zvukovém filmu a směšným zvěstovatelům v zemi tak obvyklých šablonovitých moudrostí. A podle toho lze poznat, že trpce vážná Kleió někdy přenechává vlastní úkoly svým lehčím sestrám.
Já a mnozí další z mezinárodních krajanů, kteří stejně jako já ztratili vlast, a tím i svůj svět, důvěrně známe docela jiné Rakousko než to, které se za svého života prezentovalo exportními operetami a jež se po smrti udržuje již jen svým nejlacinějším exportem. Znal jsem a miloval pozoruhodný rod Trottových, o němž chci podat zprávu ve své knize „Pochod Radeckého“, spartánský rod mezi Rakušany. Věřím, že jsem v jeho vzestupu i pádu dokázal rozpoznat vůli tajemné moci, která na osudu jednoho pokolení vykládá osud jednoho historického násilí.
Národy zanikají, říše pomíjejí. Povinností spisovatele je zachytit z toho, co odchází a co je odváto, to pozoruhodné a současně lidsky určující. To on má vznešený i skromný úkol posbírat soukromé osudy, které, jak se zdá, dějiny odhazují, slepě a lehkomyslně.
Ve druhém ranním vydání od neděle 17. dubna začínáme otiskovat román Pochod Radeckého, který zde autor uvádí. Frankfurter Zeitung 17. 4. 1932 (cs) |
