|
so:text
|
Stále si s pohnutím připomínám smrt radistky, mladé dívky Hadassy Lipšicové. Jela v jednom z polopásových vozidel, lehkém obrněném voze, který pocházel z druhé světové války, a který byl už tehdy primitivní. Byla ve spojení s námi na velitelství, když ji zasáhli – a hovořila s námi, stále slaběji a slaběji, až do chvíle, kdy zemřela. Jako štábní důstojník, jako člověk, který plánuje bitvy, nevidíte smrt, když k ní dochází. Slyšíte hluk a vidíte plameny. Vidíte smrt teprve potom, když jsou sbírány mrtvoly. Nikdy jsem si nebyl jistý, co je pro velitele horší, zda vidět kolem sebe padat lidi v průběhu akce, nebo pozorovat studená těla v klidu po boji a znát hrdinské oběti, které ti lidé vykonali na velitelův pokyn. Předpokládám, že odpověď zní, že obě možnosti jsou stejně hrozné a náročné. (cs) |
