|
so:text
|
V souvislosti s potřebou omezovat státní výdaje se cudně mlčí o problému, který nás jednou v budoucnosti zavalí. Přímo hrůzná čísla nabízejí každý rok statistiky nedonošených dětí a naši lékaři se ještě chlubí, že v zachraňování postižených nedochůdčat jsou nejlepší na světě. Zároveň tvrdí, že na ně nemají nemocnice dost peněz. Inkubátory totiž plní také děti, které se stěží vejdou do dlaně, a to nejen proto, že máme stále lepší technické vymoženosti, ale i proto, že stále více žen otěhotní díky umělému oplodnění. Lékaři sice dobře vědí v jakém období předčasného porodu a při jaké váze se nevyléčitelných dětí rodí nejvíc, ale to je nezajímá. A tak za ně samovolně „rozhoduje“ stále dokonalejší a dražší technologie. Rok co rok platí pojišťovny nemocnicím na záchranu dětí zhruba o sto miliónů víc, takže se jejich počet neustále zvyšuje. Vedlejší obětí téhle “záchrany” jsou k celoživotnímu živoření odsouzené matky ležících dětí, jež v 70 procent opustí jejich partneři, a proto musí zoufale bojovat o přežití s pojišťovnou a s úřady sociální pomoci. Stará chudá společnost bývala pragmatická. Když viděla porodní bába, že je to hodně zlé, otevřela okno a rodičky se neptala. Nevím jak si poradila s křesťanským svědomím a principem nedotknutelnosti života, možná věřila, že na onom světě bude o dítě postaráno lépe. Dnešní Hippokratova víra současných lékařů je však absolutní. A ptát se matky okamžitě po porodu, znamená znát výsledek předem. Že doktoři nechtějí rozhodovat o životě a smrti naprosto chápu, znamená to snad, že mají aktivně podporovat produkci beznadějných případů? Morálka hlásá: nezabiješ! Nikoli: udržuj na živu za každou cenu. Jedno je přinejmenším z ekonomického pohledu jisté. Právo na umělé oplodnění by existovat vůbec nemělo a na stále dražší moderní technologie také ne. Jinak nás čeká zoufalý bezbariérový svět, kde bude stále menší počet zdravých lidí rukojmím postižených. (cs) |
